Jižní Austrálie

Coober Pedy, Adelaide, Barossa Valley, Kangaroo Island, Tailem Band, Mount Gambier

fotky Jižní Austrálie

Po 20 km jsme přejeli do Jižní Austrálie, hranice je označena památníkem, na němž je z jedné strany napsáno Severní teritorium a z druhé Jižní Austrálie. Ujížděli jsme stále směrem na jih, tato oblast byla sušší než předchozí. Místy to byla již skoro poušť s červenou hlínou a pár chomáčky trávy.

   Zjistili jsme, že v Jižní Austrálii je o 1 hodinu víc než v Severním teritoriu, takže posun proti Česku se zvýšil na 9,5 hodiny. Platil tu totiž letní čas, v Severním teritoriu ho nemají.

   Opět jsme navštívili dva Roadhousy – Marlu – tam byl obchod a benzínka, benzín šel malinko dolů, byl za 1,8 $. Pak jsme navštívili Cadney Homestead, kde jsme si dali kafe. Na mnoha místech tam mají samoobslužný systém - kafe se zaplatí u pokladny a pak si ho člověk sám připraví v kávovaru nebo zde bylo kafe ve skleničce, horká voda v konvici a mlíko v malé ledničce určené pouze pro něj.

    Docela dobře se nám podařilo ujet velkou vzdálenost do Coober Pedy. Název vznikl z domorodého pojmenování, něco jako „bílý člověk v díře“. Asi 30 km před ním začaly opálové doly – vše bylo poddolované a bylo tu spousta větších či menších hromádek jak od obřích krtků. Občas bylo vidět nějaké korečkové rypadlo a někde asi byly docela hluboké jámy, ale protože tu všude byla rovina, nebylo do nich vidět.

    Dojeli jsme do Coober Pedy, které má tu specialitu, že jsou v něm ubytovací zařízení pod zemí. Chtěli jsme se v jednom podzemním hotelu ubytovat, ale měli poslední pokoj za 140 $, tak jsme s přesunuli do normálního hotelu Opal Inn – byl to klasický hotel a za ním pavlačovité domky s pokoji.

7.12.

    Měli jsme v hotelu snídani – bufet, ale byla to klasika – opečené tousty, marmeláda, vločky, mléko, ovoce. Navíc bylo možné si dát opečenou šunku nebo vajíčka.

    Pak jsme si prohlédli Coober Pedy. Vypadá jako staveniště, všude jsou rozkopané svahy, stojí tu mnoho stavebních strojů. Kvůli velkému horku přesunuli řadu aktivit do podzemí – navštívili jsme tři kostely – kostel V katakombách, katolický kostel a srbský kostel. Všechny byly pod zemí, vytesané do skály, volně přístupné a nikdo to tam nehlídal. Jen tam psali - při odchodu zhasněte světla a zavřete dveře. Nedovedu si představit, že by tento systém fungoval někde u nás. V prvních dvou kostelích již měli vánoční výzdobu a jesličky. Ve výklencích vytesaných do skály tam stály svaté sošky. Všechny kostely měly okno s barevnou vitráží a srbský měl mimo to valenou tesanou klenbu.

    Pak jsme se chtěli podívat, co je to Noodling Area – byly to hromady hlušiny, kde si každý mohl volně kopat jak chtěl a hledat zbytky opálů. Přesunuli jsme se k Old Timer muzeu. Venku tam měli staré těžící stroje a maketu trosek letadla. Uvnitř byl vánočně vyzdobený obchůdek s prodejem opálů a šperků se vstupem do dolu. Paní prodavačka se nás ptala, odkud jsme, a po odpovědi vyjekla údivem a řekla: „To je pěkná dálka“.

    Pak jsme vyjeli na vyhlídku Big Winsch, tzn. „velký kbelík“ – na kopci stála ohromná rumpálová studna s vědrem a vedle také nějaká měsíční šílenost – byly tam jakési umělé kamenné špičky, prodej měsíčních kamenů, sochy z odpadu, totem bílého muže s klávesnicemi od počítače. Bylo to opuštěné a u kamenů jen cedulky s cenami a kasička.

    Pak jsme se ještě stavili  v podzemním suvenýrovém krámku s opály a u výrobny opálů The Opal Beatle, kde měli viset model brouka Wolkswagena.

   Po zbývající část dne jsme měli urazit 840 km. Protože jsme chtěli na dnešní noc ubytování s internetem, zamluvili jsme si za zvýhodněnou cenu 80 $ ubytování v motelu Granada  v Adelaidě. Skoro celá cesta až k jižnímu pobřeží vedla pouští – místy tu byl opravdu jen červený písek a pak chomáče suché trávy, někde pár keříků, místy i stromy, ale vše hodně vyprahlé.

   Cestou jsme neviděli ani jednoho živého klokana, ale dost přejetých i několik přejetých telat. Z Coober Pedy se jelo 250 km pustinou a nebyla tam žádná možnost občerstvení ani čerpání benzinu, Zastavovali jsme se na odpočívadlech, což byly  většinou zastřešené přístřešky v pustině.

   První možnost občerstvení byla až v Glendambo. Načepovali jsme nějaký benzín a jeli dál. Cestou jsme zastavili u vyhlídky na slané jezero Hart. Zářilo bílou barvou soli a bylo zcela suché. Na parkovišti stála dodávka nějaké cestovky a cestující se byli projít na jezero. O kus dál byly vyhlídky na opačnou stranu opět na další slané jezero Mac Fabione. První Roadhouse byl v Pimbě, odkud už byl trochu hustší provoz, i když na naše poměry stále velice slabý. Až téměř do Port Augusty v zátoce Spencer jsme jeli pořád polopouští.

    Cesta pokračovala dál skoro stejně jako dosud, byl poměrně slabý provoz, po cca 10 km bylo vždy rozšíření na předjížděcí pruh. Země okolo začala být obdělávaná – i když zde byly hlavně louky, na nichž se pásly ovce, byly však zcela vyprahlé a vypadaly jako strniště.

    Chtěli jsme něco nakoupit, silnice se vyhýbala sídlům, tak jsme uhnuli do městečka Snowdown, což bylo pěkné městečko ve starém duchu, ale obchod s jídlem jsme v něm nenašli. Benzín se zlevnil až na 1,33 $/l.

    Tak jsme frčeli dál až do Adelaidy do motelu Granada.  Ještě jsme nakoupili – napřed v autoprodejně na alkohol - autem se zajede do průjezdu, z auta si řeknete, co chcete, a oni vám to naloží – koupili jsme krabici piva West End. Pak jsme o kus dál viděli obchoďák Woolworths, v němž  jsme napřed narazili na prodejnu s alkoholem – víno zde měli za 2,99 $, tak jsme ho hned koupili, pak jsme koupili pár věcí v supermarketu.

    Zamluvený motel jsme našli v pohodě, byl na hlavní třídě a byl asi skoro plný, protože ve dvoře nebylo prakticky kde zaparkovat.

8.12. čtvrtek

    Ráno jsme uskutečnili telemost s kamarády z hospody v Praze v Balbínce naproti – oni měli teprve večer pravidelnou 1. středu v měsíci. Měli dva notebooky a s jedním chodili po hospodě, tak jsme pár slov prohodili skoro se všemi.

    Poté jsme vyrazili na prohlídku Adelaidské botanické zahrady. Zaparkovali jsme před ní na parkovacích hodinách (2,2 $ za hod.), vstupné dovnitř se neplatilo. Zahradu mají rozčleněnou na různé části – např. středomořskou, africkou, australský les, laguny. V jednom pavilonu měli jezírko s Viktorií královskou. Další pavilon – zastřešený pouze listím na síti, byl věnovaný parazitujícím rostlinám. Taky tam bylo obrostlé jezírko, u něhož z jedné strany bylo venkovní posezení kavárny, jinak rostlo okolo různé rákosí. Měli tam také houštinu bambusů, kterou návštěvníci využili k vyřezání různých nápisů a jmen. Další část tvořil rozsáhlý růžový sad, kus zahrady byl v rekonstrukci, město to zřejmě musí stát docela dost peněz.

    Vrcholem celé expozice je ohromný skleník ve tvaru dna lodě s tropickým pralesem. Různé palmy v něm rostly až do vysokého stropu, byla tam opravdu divočina, jedním směrem se šlo po chodníčku po zemi, zpět po visutém chodníku. Viděli jsme tam několik skupin školních dětí – byly stejně oblečené, měly klobouky, ale zřejmě každá škola má jiné uniformy. V celé botanické jsme byli asi 2,5 hodiny.

    Pak jsme se jeli podívat do centra Adelaidy. Celé centrum je obehnáno širokým pásem zeleně, většinou lesní s mohutnými stromy, součástí tohoto pásu jsou i botanická a zoologická a pobřeží řeky Torrens.

    Středem centra je Victoria Square, které je pojmenováno po královně Viktorii, jejíž pomník stojí uprostřed. Napřed jsme zaparkovali kousek vedle náměstí a obešli si to tam. Historických budov ve městě moc nebylo. Na náměstí stála starší budova hotelu Hilton, kostel v novogotickém stylu, budova městského úřadu s klasicisním průčelím se sloupy, byla však propojena s novostavbou. V rohu náměstí stála australská obdoba tančícího domu, taky tu byla ještě neorenesanční budova vypadající jako divadlo.

     V centru náměstí stála velkolepá fontána se 3 figurami pouštějícími ptáky, z jejichž zobáků stříkala voda. Kousek vedle fontány se tyčil mohutný vánoční strom, který byl složený z umělých větví pod sítí. Pod stromem leželo plno dárků obehnaných plotem.

    Mezi ulicemi Grote a Gouger je stará zastřešená tržnice, v níž je víc uliček a prodávají tam hlavně čerstvé věci – ovoce a zeleninu, ryby, jsou tam různé občerstvení a fastfoody. My si dali bagetu v Subway. Byly tam i čínské obchody.

    Pak jsme se jeli podívat k nádraží. Nádražní budova je historická, vedle ní stojí hotel Intercontinental. Kudy vyjíždějí vlaky, není vůbec vidět, chvíli jedou v podzemí. Už jsme si mysleli, že tu snad ani nádraží nemůže být, protože v přízemí nádražní budovy na rohu je totiž kasino. K vlakům se chodí do suterénu – je tam i napojení na metro. Na nástupiště se člověk dostane pouze přes turniket na lístek.

   Vedle nádraží jsou festivalové domy – Adelaide je totiž město festivalů. Hned za nádražím  teče celkem vodnatá řeka Torrens, z níž uprostřed tryská vodotrysk. To nám jako vzorek Adelaidy stačilo.

    Jeli jsme po silnici č. 20 na severovýchod do Barossa Walley. Sjeli jsme z hlavní již v Elizabeth a jeli jsme směrem na rekreační park Para Wirra. Přijeli jsme k vjezdu do parku, byla tam samoobsluha, každý se měl zapsat a zaplatit do schránky 9 $. To jsme nechtěli, tak jsme park raději objížděli. Připadalo mi to strašně dlouhé, protože se silnice změnila na prašňačku. Zastavili jsme u dolu Barossa, kde se asi až do roku 1950 dolovalo zlato. Je tam naučná stezka obehnaná plotem, protože mimo cestu je to poddolované. Na několika místech jsou tam schůdky, aby bylo možné se podívat do důlní jámy. Bylo jich vidět plno – měly profil asi 60 – 80 cm, vedly do hloubky asi 15 m a tam byly vykutané chodby do stran. V údolí tam byly zbytky zlatokopeckých chýší.

   Až po dlouhé době se nám podařilo najet na hlavní silnici, protože ta prašňačka se totiž hodně klikatila a vedla po kopečcích mezi různými farmami. Barossa Valley je mezi městečky Lyndoch a Nuriootpa, je dlouhé asi 22 km a jsou v něm vinice, z nichž na některých dělají bezplatné ochutnávky vín, ale nebyla zrovna sezóna, taky něco bylo zavřené nebo měli otevřeno jen do 4 hodin, proto jsem nic neochutnala.

    V průvodci jsme se dočetli, že sem jezdí 3 x týdně výletní vláček z Adelaidy, ze středu údolí z Tanundy měl odjíždět v 17:20, tak jsme ho chtěli vidět. Našli jsme nádraží, ale nevypadalo, že slouží svému účelu, nic tam nebylo napsáno, nic nejelo. Před Lyndochem jsme zajeli k zámečku Barossa, který byl pěkně opravený, ale zavřený a nikde nikdo. Za zámkem byl růžový sad s pamětním kamenem, že ho slavnostně otevřela královna Alžběta v r. 2002.

   Pak jsme se stavili v Kiss Farmy. Prodejna vína byla zavřená a i vedlejší prodejna čajových konviček – za ceny, které nevypadaly nijak horentní, tam prodávali různé konvičky – v podobě slona, koně, dokonce Mikuláše, některé byly moc hezké. Pár minut jsme věnovali prohlídce Lyndochu. V místním hotelu tam měli maketu krávy na balkoně.

   Pak jsme se chtěli podívat do Vizitor centra Jakobs Creek, viděli jsme, že tam chovají emu a klokany, ale k hlavní budově jsme se nedostali, vyhodili nás, že již zavírají. V Tanundě je na hlavní ulici pár zajímavých starých budov – pošta, muzeum, hotel. Místní městečka založili v polovině 19. století němečtí osadníci, tak i budovy mají německý ráz a mají tu i luteránské kostelíky.

    V Tanundě jsme jeli podle šipek k velkému vinařství Chateau Tanunda. Vjeli jsme dovnitř areálu. Byl to docela rozlehlý komplex historizujících budov s vysokým komínem, ovocnou zahradou a spoustou sudů. Rostl jim tu živý plot z keříků zasazených v půlkách sudů. Obešli jsme celou hlavní budovu a když jsme chtěli odjet, zjistili jsme, že jsme tu uvězněni – brána byla zavřená na řetěz a nikde nikdo. Naštěstí tu nebyl plot, tak to Vláďa objel přes trávník a obrubník

 Měli jsme zajištěné ubytování v motelu Nuriootpa, tak jsme tam dojeli. Paní recepční říkala, že nás již netrpělivě očekávala, protože jinak měla skoro prázdno. Dostali jsme klíč na připojení na wifi, ale byl špatný signál, tak se to nepodařilo. V noci začalo pršet.

9.12. pátek

    Ráno jsme vstávali o půl sedmé, abychom stíhali trajekt na ostrov Kangaroo. Vyjeli jsme kousek od motelu na Expres Highway do Adelaidy. Byl tam udělaný nový úsek, který jsem ani neměla zakreslený v mapě. Do Adelaidy to šlo rychle, ale pak průjezd Adelaidou byl dost pomalý, protože tam byla spousta semaforů a navíc to tam přestavovali. Chtěli jsme ještě něco nakoupit, ale pořád jsme podél silnice nic neviděli. Až po delší době byl náš oblíbený Woolworths.

    Trajekt nám odjížděl ve 12 hodin, my dorazili asi ve ¾ na 12. Autem směl dovnitř pouze řidič, ostatní pasažéři museli jít pěšky po lávce z boku trajektu.

    Cesta na Kangaroo trvala 40 min., přistáli jsme v městečku Penneshaw. Měli tu mít pláž tučňáků, ale dočetli jsme se, že přicházejí z moře až po setmění. Zbytek dne jsme se rozhodli využít k průzkumu východní části ostrova – poloostrova Dudley.

    Pár kilometrů jsme jeli po asfaltu, pak se to změnilo na prašňačku. Odbočili jsme do zálivu Antechamber Bay, ústí tu řeka Chapman, vypadající spíše jako takový hluboký záliv. Podél řeky rostly rozeklané křivé stromy a trsy trávy.

    Pak jsme se zastavili v Chapman River Cellar Door, což mělo být vinařství, ale byla to vlastně taková domácí hospoda, zařízená celkem netradičně s obrazy na stěnách a pohovkami. Uvítala nás taková etnicky oblečená starší dáma a nabízela nám kafe nebo sklenku vína za 6 $, nechtěla, abychom tam fotili nebo filmovali. Vzhledem k tomu, že jsme měli kafe na lodi, tak jsme si nic nedali a šli jsme pryč.

    Dojeli jsme až na nejvýchodnější cíp ostrova k mysu Willoughby. Stojí tam maják  a před ním tři domky s ploty, takže se k němu nedá dojít. Ve dvou domcích je ubytování, ve třetím domku je informační centrum a pořádají tam vycházky s průvodcem od majáku po okolí. Kdo by chtěl jít sám, zaplatí do kasičky 2 $, ale do majáku se nedostane. Pán v pokladně nám oznámil, že za chvíli končí (ve ¼ na 4). Zamknul a odjel autem pryč. Bylo by to tam pěkné, maják stojí za návštěvu, ale bylo strašně hnusně, foukal studený vítr a pršelo.

    Zpět jsme se vraceli středem poloostrova. Viděli jsme spoustu ovcí – byly celkem plaché a prchaly, ale reagovaly na bečení a všechny se k nám obracely. Dočetla jsem se, že na ostrově by mělo žít 1 milion ovcí. Kromě ovcí jsme viděli černé labutě a lamy (respektive vikuni), jednu z nich třínohou.

    Dojeli jsme k Americké zátoce a jeli podél ní až k Pelican Lagoon, kde měli být pelikáni, ale žádného jsme neviděli, jen zase ty labutě. V American River údajně denně v podvečer v 16:30 pelikány krmí.

   Ještě jsme zajeli na vyhlídku Pennington Bay. Byla to krásná surfařská zátoka s několika skalkami, jednou kulovitou. Byli tam dva surfaři, kteří ale již končili.

Pak již jsme jeli do Kingscote, jeho hlavní třída je historická, stojí na ní hotel, krám, pošta. Chtěli jsme si dát kafe, vešli jsme dovnitř a oni řekli, že již je zavřeno.

   Ubytovat jsme se jeli do Emu Bay na severním pobřeží. Bylo to malé sídlo s pár ubytovacími kapacitami. My se ubytovali v Emu Bay Holiday Homes – byly to komfortní domky na svahu s výhledem na zátoku, dostali jsme jeden s obývákem, kuchyňkou a dvěma ložnicemi – bylo by to ideální pro 4 lidi. Měli tam návštěvní knihu hostí vedenou již od roku 1999, žádní Češi tam nikdy nebyli, byli tam zapsaní Američané, Němci a další turisté, nejvíce domácích.

 10.12. sobota

   Moje postel měla vyhřívací dečku, tak jsem to na chvíli využila před vstáváním.

   Celý den jsme měli na průzkum ostrova. Vyrazili jsme z Emu Bay na Playford Highway a jeli na západ ostrova. Chtěli jsme se podívat na severní pobřeží do Stokes Bay – odbočka z hlavní silnice měřila 15 km. Těsně před cílem však prováděli stavební práce, silnice tam byla nezpevněná a ve včerejším dešti se silně rozjezdila a byly v ní hluboké koleje. Abychom neuvízli, raději jsme to vzdali.

    Pokračovali jsme na západ, posledních 15 km po prašňačce, ale naštěstí pevné, k mysu Borda. Stojí na něm maják a 3 km před ním je hřbitov bývalých strážců majáku a jejich rodinných příslušníků, nejstarších z 19. století.

    Maják byl opět stejně situovaný jako na opačném konci ostrova – byly tu 2 domky k ubytování a jeden domek pro informace. Nikdo tam však nebyl – byla otevřená informační místnost, kde měli různé podrobnosti o majácích na ostrově. K majáku se dalo dojít vrátky a člověk za to měl hodit do schránky 2 $. Nehodili jsme je, jen jsme si udělali snímek majáku a šli jsme pryč.

    O kus zpátky jsme se zastavili na vyhlídce Scott Cove, ze které byl vidět docela velký kus severního skalnatého pobřeží. Pak jsme pokračovali do Národního parku Flinders Chase. Rozhodli jsme se jet napříč parkem po prašňačce, sice byla úzká a silně se vlnila, ale byla pevná a dobře se po ní jelo, měřila 20 km a potkali jsme na ní jediné auto.

    Dojeli jsme k informačnímu centru, kde jsme si koupili jednodenní vstupenku do parku za 10 $. V průvodci psali, že poblíž infocentra se pasou stovky klokanů, tak jsem se na to ptala a paní pokladní říkala, že až večer, tak v 7 hodin.

    Jeli jsme tedy na jižní mys Couedic. Tvoří ho ohromný oblouk Admirals Arch. Od parkoviště se schází po cikcakových dřevěných chodníčcích dolů. Naproti se rozbíjejí vlny o pustý skalnatý ostrůvek Casuarina. Oblouk do poslední chvíle není vidět, jde se k němu vlastně nad ním. Okolo oblouku na skalách se válí plno lachtanů. Pozorovali jsme je, staří samci byli líní a leželi bez hnutí, samice a mladí si hráli a skákali do vody.

    Oblouk byla krásná jeskyně s krápníky s průhledem na moře a v ní také bydleli lachtani. Po dřevěných schůdcích se dalo sejít až na její okraj. Vláďa tam filmoval jako vzteklý. Učinili jsme krátkou zastávku u majáku a pak u Weirs Cove. Tam byly ruiny domku strážce majáku a sešup k moři s lanovkou, kterou strážce 1 x za tři měsíce zásobovali jídlem.

    Pak jsme popojeli k Remarcable Rock. Jsou to skalní útvary na útesu nad mořem. Jsou vyhlodané větrem  a vlnami do pitoreskních tvarů, je to dost podobné Cape del Orso na Sardinii. Byla tam jedna dutá skála s dírou, ve které se někteří lidé fotili. Pod skalkami ještě vyčníval další ohromný balvan, vypadající jako obrácený červený hrnec.

    Vraceli jsme se zpět a od Vizitor centra pokračovali po jižní silnici South Coast Road. V mapě byl označený bod Koala Walk. Bylo to v areálu Hansonovy farmy, pásly se tam husice, ibisové a další ptáci a také klokani. Za recepcí rostl eukalyptový háj, dalo by se to obejít bez pokladny, ale asi by nás viděli. Prošli jsme přes pokladnu, zaplatili 2 $ a dostali informaci, že máme procházet hájem a že je v něm někde 6 koal. Napřed jsme viděli dvě, které byly velmi vysoko a nebyly moc dobře vidět. Třetí byla jen asi ve 4 metrové výšce, objímala kmen a byl jí krásně vidět ksichtík. V lese jsme také narazili na malé klokánky, kteří se pásli a nechali nás, když jsme byli velice opatrní, se k sobě přiblížit. Při odjezdu se u cesty pásli velcí klokani a při pomalém dojezdu se nechali pozorovat z okýnka,

    Pak jsme se stavili ve Vivonne Bay. Působilo to tam spíše jako rybářská víska – bylo tam molo s vozíkem na kolejničkách, po kterých se mohly posunovat čluny a spouštět kladkou do moře.

   Zátoku Seal Bay jsme vynechali, jsou v ní lachtani, ale my jich viděli již docela dost. Sice jsou možné lépe vidět, protože se válejí na písku, ale platí se tam za koukání z chodníku 15 $ nebo s průvodcem skoro mezi nimi 30 $.

    Kousek za Vivonne Bay je Malá Sahara, což jsou písečné duny, napřed jsou menší trochu porostlé a pak ohromná nečekaně vysoká duna. Mlaďoši z nějakého zájezdu to tam sjížděli na prknech.

   Pak již jsme ujížděli do Penneshawu, odkud nám měl odjíždět poslední dnešní trajekt. Ještě jsme se podívali znovu na zátoku s tučňáky, jestli se už náhodou nevracejí z vody, ale nebyl tam žádný. Jsou tam snad pouze na jaře, když mají mladé. Jen jsme se podívali na malý kostelík a památník na nábřeží a již jsme se šli registrovat na loď. Zde byla v přístavu pouze bouda, na druhé straně je docela luxusní čekárna a informační centrum.

   V 20:20 jsme vyjížděli z trajektu. Čekala nás cesta zpět do Adelaidy, kde jsme měli zarezervovaný pokoj v tom samém motelu jako předevčírem, ale za vyšší víkendovou cenu. Při tom jsme dostali horší pokoj v předním traktu, kde byl pouze velmi slabý signál na internetové spojení. Ročňovi se s námi chtěli spojit z Bohnic telemostem, ale neviděli nás a my je pouze rozmazaně.

11.12. neděle

    Opět jsme se přesouvali, tentokráte směrem na Melbourne. Z Adelaidy jsme vyrazili po dálnici Prince Highway, končila však v Murray Bridge. O pár kilometrů dál před Tailem Band, byl australský skanzen. Viděli jsme ze silnice stará auta, tak jsme k nim zabočili. Pán z pokladny mne hned lákal dovnitř, vstupné stálo 22 $, tak tam nakonec šel jen Vláďa i s foťákem. Pěkně si tam zafilmoval a já si zatím prohlížela kroniku s historií skanzenu – byly tam fotky s původním umístěním budov, jejich stěhováním a novým umísťováním ve skanzenu.

    Najeli jsme na pobřežní silnici. Okolo moře se zvedaly veliké duny a za nimi slaná mělká jezera. Zastavili jsme se v městečku Kingstown, kde mají na kraji ohromnou maketu langusty. Chtěla jsem tam jít u pumpy na záchod a paní prodavačka mne vyhodila, že jsou záchody určené pouze pro zákazníky. Záchodky byly zamčené, ona ještě něco lamentovala, tak jsem jí poslala do háje. Šla jsem vedle, kde bylo nějaké infocentrum s krámkem. Na záchodcích tam měli opět napsáno, že není určen pro veřejnost, lidi měli chodit na nejbližší veřejné záchodky, bůh ví, kde ty veřejné měly být, tak jsem tam vlezla. Asi tu mají špatné zkušenosti se zájezdy.

    Pak jsme dojeli do města Mount Gambier. V informačním plánku, který jsem získala v Tailem Bandu, jsem našla, že v tomto městě jsou kráterová jezera. Jeli jsme k Blue Lake, krásnému modrému jezeru uprostřed kráteru. Okolo jezera vedla po okraji kolem dokola pěší cesta a silnice s několika vyhlídkami. Pak jsme vjeli do kráterového parku – byla tam další jezera, na útesu nahoře byla rozhledna, k té by se mohlo jít od parkoviště ještě kus do kopce, ale my jí vynechali. Sjeli jsme naopak k rekreačnímu jezeru, měli tam vodní skútr a loďky, taky tam asi mlaďoši chodí randit. Ve městě bylo několik docela pěkných starých budov.

zpět Austrálie

Severní teritorium             Victoria           Nový jižní Wales