Bulharsko Pirin 1979

verze pro tisk      fotky z Pirinu

Po státnicích v červnu jsme jeli opět do Bulharska. Byli jsme ve stejném složení jako loni (já, Vláďa = Miki, Karel Benda, Boženka Freundová, Mirek Kračmar a Petr Hájek, navíc s námi jela Alena Kučerová. Všichni jsme byli čerství absolventi stavební fakulty, promoce nás čekala až po návratu. Já s Vláďou jsme jeli až z Budapešti, kterou jsme si prohlédli, a s radostí jsme zjistili, že ostatní obstarali za mírný úplatek lehátka.

Do Sofie jsme přijeli s přestupem v Bukurešti krátce po půlnoci a až do rána jsme polehávali na nádraží. Vlakem jsme jeli do Simitli a pak autobusem do Predelu, průsmyku mezi Rilou a Pirinem, ten den se nám ještě podařilo zdolat počáteční převýšení. Potkali jsme tam tzv. Švédskou čtyřku (tři kluky a jednu holku) z naší fakulty, ale za nimi se jen zaprášilo.

Další den jsme opět náročně stoupali, místy jsme překračovali sněhové splazy, na jednom z nich to Karlovi ujelo a jel po zádech na krosně dolů. Další den opět náročné stoupání, místy prodírání v kleči a přelézání skalek na Kameniškim vrchu, který dělal čest svému jménu. Pěstovali jsme tzv. Pirinskou kombinaci – sníh, kleč a šutráto. Pokořili jsme vrch Albutin a za ním v silné vichřici dorazili k malému zaslonu (malé červenobílé boudičce o rozměrech asi 2,5 x 2,5 m), kde jsme se ubytovali na palandách. Druhý den byla taková vichřice, že se dál nešlo, pouze na malé vycházky bez bagáže. Byli jsme ve výšce přes 2,5 tis.m. Obhlédli jsme si hřeben Končeto, kde se dalo jít se řetězy a velmi strmé svahy spadaly na obě strany asi 1000 metrů. Jít to potom s krosnami bylo o něco horší. Pak jsme pokořili náš výškový rekord – horu Vichren s výškou 2914 m.n.m. dosti náročným šplháním.        

Na druhou stranu byla cesta značně lehčí a více frekventovaná. Dolů jsme šli přes chatu Vichren a Muratovo jezero k Rybnému jezeru, kde jsme nocovali. Dál přes Dlgoto jezero na Demjanicu, měli jsme před sebou celé krásné údolí s Vasalaškimi jezery. Dalo nám práci oblézat sněhové splazy, protože jsme nemohli riskovat, že na nich uklouzneme. Pokračovali jsme přes Čairské sedlo  do Běgovici. Museli jsme přerodit rozvodněný Mozgoviški potok – mně sahala voda až do rozkroku. Za potokem však nás čekalo to nejhorší – polom. Přelézali jsme kládu po kládě a nakonec se utábořili přímo na cestě mezi popadanými stromy. Druhý den jsme to vzdali,  museli jsme se vrátit, opět přebrodit potok a stoupat směrem na Sandanski. Cestou jsme se vyhýbali volně se pasoucím býkům, protože jsme je dráždili svými červenými krosnami. Konec jsme absolvovali autobusem, který náhodou zrovna jel (jezdily dva denně) a pak pokračovali až do Melniku. Tam jsme se utábořili a jeli autobusem na výlet do městečka Rožen, které bylo značně zdevastované a místní monastir byl v rekonstrukci. Mezi pískovcovými skalisky jsme dorazili pěšky zpět do Melniku. Tam jsme potkali své spolucestovatele, od kterých jsme se oddělili u Čairského sedla, protože jsme chtěli jít snadnější cestou.

Řidič dobrovolník nás dovezl do Demjanice na vlak a inkasoval za to cenu jako za autobus. V Simitli jsme se rozloučili s Alenou, která již jela přes Sofii domů. Autobusy nás nechtěly vzít – měli tu strašně komplikovaný systém – lístky se musely kupovat v boudičce na zastávce, ale prodávali je pouze, když už autobus přijel, ale ten na nikoho nečekal. Nakonec jsme to vyřešili stopem, jeli jsme na korbě náklaďáku do Razlogu. Tam odtud jsme se přesunuli úzkokolejkou do Velingradu a autobusem do Bataku do Rodop, kde  jsme se utábořili u vodní elektrárny.

Ráno jsme byli probuzeni zpěvem. Hordy pionýrů vpochodovávaly do otevřených vrat elektrárny s bojovou písní na rtech. Když tam šli po určité době nějací civilisti, připojili se k nim a vnikli dovnitř dlouhou podzemní chodbou. Vnitřek elektrárny si mohl každý prohlédnout. Připadali jsme si jak záškodníci.

Původně jsme chtěli podniknout túru přes kopce, ale bylo bídné počasí, tak jsme jeli autobusem ve směru města Peščera. Těsně před zavíračkou jsme dorazili k jeskyni Sněžanka. Průvodce nás poslal dovnitř samotné, prohlíželi jsme si prostory a po chvíli zhaslo světlo. Mirek měl naštěstí baterku, i když slabou. Za chvilku přišel jeskyňář se dvěma šajnovkami a vyvedl nás ven. Venku lilo a tak nás pozval do své chaty a vyprávěl nám o svých kontaktech na moravské jeskyňáře. Poslal nás spát do jedné malé jeskyňky dole v údolí. Bylo tam však dost vlhko a kapalo ze stropu. Tak jsme si s Vláďou postavili vevnitř stan, ostatní spali na kraji převisu. Bylo to v předvečer Boženčiných narozenin, tak jsme popíjeli broskvovici a rakii a vyřvávali při kytaře na celé údolí.

Ráno jsme na minutu přesně stihli vlak na Plovdiv. Ten jsme si přes den prohlédli a večer strávili v hospodě blízko nádraží, kde jsme měli účet hodný místní buržoazie. Přes noc jsme jeli do Burgasu, kde nás před pátou probudil vymetač vlaku. Hned nám jel autobus do Sozopolu  a tak již brzy ráno jsme byli v našem oblíbeném kempu Zlatá Rybka. Přes den jsme lenošili a večer bloumali po Sozopolu a konzumovali opékané malé rybičky a krevety.

Další den jsme jeli na výlet na Ropotámo. Vláďa to zhodnotil tak, že vyjížďka po Vltavě je třikrát hodnotnější. Viděli jsme pouze pár prchajících želv. Cestou zpět jsme se stavili v Primorsku a zjistili, že tam každý druhý dům patří nějakému českému podniku.

Pak jsme byli dva dny  přes den na pláži a večer v hospodě a zkoušeli pít Slančev Brjag, který jsme koupili sebou domů. Raketou jsme jeli do Burgasu, zbytek naší skupinky již chtěl jet domů a zjišťoval spojení, my ještě jeli courákem do Varny. Courali jsme po ní a noc strávili v rozestavěném baráku, protože pršelo. Orientační systém tam byl hrozný, tak jsme docela bloudili, když jsme hledali autobus směrem na Zlaté Písky, nebylo to totiž na autobusovém nádraží. Na Zlatých Pískách jsme zjistili, že se nikam nedají dát krosny, tak jsme je museli vzít na pláž., kde jsme se koupali mezi Araby a západními turisty. V podvečer jsme chtěli jet lodí do Balčiku, ale řekli nám, že nejede. Vypadalo to na déšť, tak jsme se rozhodli pro jistou střechu nad hlavou – rozestavěný barák ve Varně. Tam se nám po delším pátrání podařilo najít zastávku autobusů do Albeny, do Balčiku jsme ji nenašli. Nechali jsme krosny ve Varně a jeli na výlet do Albeny, pršelo však. Bylo tam několik pěkných podniků. Zpět jsme jeli parníkem do Zlatých Písků. Přes den jsme se ještě koupali v parádních vlnách a pozdě večer odjeli do Varny, protože jsme již měli jet domů.     

Měli jsme místenku do vagónu, který ve vlaku neexistoval. Průvodčí nám řekl, ať si vybereme, který chceme, skoro celou cestu jsme v něm byli sami, tak jsme spali dost pohodlně. Cesta pěkně ubíhala i s tříhodinovým zpožděním a po asi 35 hodinách jsme dorazili do Brodu.

 viz Bulharsko 2012 a Rila 1978

hlavní stránka