Švýcarsko 1997

Švýcarsko s Kábelovými - okolí Interlakenu a Zermattu, zábavní park Plech v Německu

popis cesty pro tisk

Grimselpass  park Plech

Oberer Gletscher   jeskyně v Rhonském ledovci

více fotek

orovnej: Švýcarsko 1991 a  Švýcarsko 2009

videoukázka Kleine Matterhorn

Popis cesty :

Ve dnech 28.6. – 6.7.1997 jsme byli ve Švýcarsku. Jeli jsme tam s Petrem a Jiřinou Kábelovými, Petr byl Vláďův bývalý kolega z traťové distance v Mostě. Kábelovi měli dodávku, ve které také spali, tak nemuseli stavět stan.

Utábořili jsme se v Interlakenu u Brienzkého jezera. Já s Honzou jsme se šli koupat, bylo to pěkně studené, protože do jezera stéká voda z roztátých ledovců, ale Honzovi to nevadilo a docela dlouho se v jezeře rochnil.

Počasí nebylo nic moc, tak jsme trochu změnili náš původní program. Jeli jsme do soutěsek Aareschlucht, kde nám déšť tolik nevadil. Řeka Aare se tam prodírá přes hory a vyhlodala si v nich velice úzkou cestu. Chodili jsme po lávkách nad vodou  a nad sebou jsme většinou měli převisy skal, někdy se skály skoro uzavíraly a proud se valil velice úzkým korytem. Okolní potoky spadaly do řeky formou vodopádů.

Pak jsme vyjeli hodně vysoko na další soutěsky, tentokráte Rosenlauischlucht na menším potoce, ale s daleko větším spádem a podporovaným tající vodou z ledovců. Na jaře se zřejmě voda prodírá, kudy to jde, a proto si vytvořila ve skalách neskutečné průchody.  Obcházeli jsme to po schůdkách, někdy jeskyněmi nebo po venkovních terasách a všude pod námi hučela voda.

Vyjeli jsme se podívat do průsmyku Grimselpass, kde ještě byla skoro zima. Jezero bylo u břehu zamrzlé, na něm kry a po okrajích silnice se tyčily bariéry sněhu. Počasí vypadalo, že se jen jen spustí sněžení.

Následující den jsme jeli na další soutěsky Trümmelbachfälle, což se dá přeložit jako vodopády bubnového potoka. To plně vystihuje skutečnost – voda padala dolů tak prudce, že už to byl spíše vodopád, tekla skulinami ve skalách, někdy se prodírala dírou tak asi 1 m2 a přitom vteřinový průtok byl asi jako Sázava. Z toho vyplýval přiléhavý název Bubnový potok, protože voda vydávala dost hluku. Vše bylo osvětleno velice efektně umělým osvětlením.

Další náš výlet byl na Horní ledovec u Grindelwaldu. Museli jsme se k němu dostat po dřevěných schůdkách po skále. Jiřina trpí dosti silným astmatem, tak si takovéto výstupy nemohla dovolit, proto se musela dívat pouze zezdola. Na ledovci trénovalo horolezení sousta lidí, většinou Japonců pod dozorem zkušeného instruktora. Do ledovce byl vytesán tunel, který vedl do jeskyně, kde byla ledová zvířata – medvěd a veverka. Několik metrů od vchodu prosvítalo ledem dovnitř namodralé světlo.

Na další výlet jsme si vyjeli vlakem. Na to jsme si pořídili za mírný poplatek rodinnou průkazku. V rodině muselo být alespoň jedno dítě do 15 let a druhé do 26 let, pak jsme měli docela solidní slevy – dítě jezdilo zcela zadarmo, junior za polovinu a my za ¾ normálního jízdného. Jeli jsme zubačkou směrem na Kleine Scheidegg. Jelikož ceny byly dle pásem, koupili jsme si jízdenku do Alpiglenu a zbytek vystoupali pěšky. Stálo to za to, protože jsme šli po krásných loukách a nad sebou měli horu Eiger, což je nejvyšší horolezecká kolmá stěna na světě. Z Scheideggu pokračoval vláček tunelem až do sedla pod Jungfrau, ale tam jsme již nejeli. Jízdné bylo velice drahé a vršek hory byl v mracích, pouze na chvíli se objevil, abychom ho mohli obdivovat. Ze Scheideggu jsme sešli dolů příjemnou cestou až do Grundu, počátku naší trasy.

Pak jsme přejeli na druhou stranu jezera a opět použili vláček, tentokráte parní. Táhl za sebou vagonky s válcovou prosklenou střechou, tak bylo možné vidět i partie nad námi. Jeli jsme  tratí Rothornbahn k vrcholu Brienzer Rothornu o výšce 2350 m.n.m. Dolů byl pěkný pohled na azurově modré jezero pod námi a klikatou trať vlaku. Popošli jsme kousek dál k horní stanici lanovky, kam dojeli Vláďa s Kábelama ze Sörenbergu. Mysleli jsme, že půjdeme dolů pěšky, ale z lanovky byly vidět veliké sněhové plotny, tak jsme to raději sjeli.

Uprostřed týdne jsme změnili tábor. Přesunuli jsme se k Zermattu, městu pod Matterhornem. Jeli jsme přes průsmyky Sustenpass a Furkapass o výšce okolo 2,5 tis. m.n.m. Na Furkapassu byla v ledovci opět ledová chodba a jeskyně, kde nás vítal člověk v masce ledního medvěda. Na zpáteční cestě jsme již tudy raději nejeli a využili jsme možnosti svést se tunelem pod horami naloženi na vlak. Dobře jsme udělali, protože pak jsme se dozvěděli z rádia, že v průsmycích napadlo plno sněhu. Když jsme tam jeli my, sice nesněžilo, ale počasí bylo pod psa.

V Zermattu hlídají životní prostředí, tak tam cizí auta nesmějí zajíždět. Ubytovali jsme se v kempu v Täschi a odtud jezdil každou chvíli vláček do Zermattu. Naše rodinná jízdenka se plně vyplatila. Slevu jsme uplatnili i na další naše cesty lanovkou nebo zubačkou. Tou jsme jeli na vrcholek Gornegratu s výškou 3113 m.n.m. V horní polovině trasy již byla souvislá vrstva sněhu, nahoře ještě pokračovala lanovka neznámo kam. Na vrcholku stála veliká kamenná meteorologická stanice. Měli jsme vyhlídku na nejvyšší horu okolí Monte Rosu a ledovcové splazy pod ní. Měl být vidět i Matterhorn, ale jen trochu vylezl z mraků. Vláčkem jsme popojeli kousek zpět do stanice Rotenboden a pak sešli do Zermattu pěšky. Na moje koleno to bylo moc strmé klesání, tak se ozývalo. Petr s Jiřinou jeli vlakem až dolů.

V Zermattu jsme si prohlédli hřbitov, kde byly pomníky obětem hor, zejména Matterhornu.

Další den jsme jeli opět vláčkem do Zermattu a pak kabinkovou lanovkou na horu Kleine Matterhorn s výškou 3884 m.m.m. Jelo se tam se dvěma přestupy. Nahoře byla zima, sníh, vítr, teplota okolo nuly. Prošli jsme tunelem a ocitli se v Itálii, odkud jezdila sedačková lanovka, byla tam sjezdovka a vesele se sjezdovalo. Dobré letní radovánky. Italsky se Matterhorn jmenuje Monte Cervino. Dolů jsme jeli lanovkou, ani by to jinak nešlo.

Poslední den ráno jsme se probudili v louži. Neustále pršelo a louka již nestačila pohlcovat vodu. V té době byla Morava u nás postižena silnými povodněmi. Sbalili jsme mokrý stan a jeli domů. Cestou se to trochu vylepšilo, tak jsme se stavili u Rýnských vodopádů u města Schaffhausen. Byli jsme ze Švýcarské strany pod hradem, z Německa na nás koukali turisté na vyhlídkách z druhého břehu. Vodopády byly spíš ohromné peřeje s vysokým průtokem vody. Pod ně zajížděly výletní lodě, které se zastavovaly pod ostrůvkem uprostřed vodopádů.

Poslední den v neděli jsme se rozhodli, že se stavíme ještě v zábavním parku v Německu u Bayreuthu. Byl to park Fränkisches Wunderland. Část byla ve stylu country. Jezdily tu kočáry tažené koňmi, byla tam indiánská vesnice, saloon, vězení a zlatý důl s možností rýžování. Dolem jezdila malá parní mašinka, projížděla tunelem a cestou tam byly figuríny historických horníků. Měli tam i kolotoč se soudky whisky na sezení. Kromě toho tam byl dinosauří park a pohádkový les věnovaný nejznámějším pohádkám – Šípkové Růžence, Sněhurce a dalším

 hlavní stránka